The One I Want to Take - 6.DÍL

8. června 2012 v 18:20 |  One Direction ff

No fajn, takže "někomu" je jasné, že jsem nespala ve své posteli a že jsem se s někým koupala v bazénu. A já docela tušila, kdo by ten " někdo " tak mohl být.

No nic, chtěla jsem se obléct. V pokoji byl pěkný nepořádek ze včerejšího spěchu při přípravě na večírek. Marně jsem se rozhlížela po svých bílých džínách, když mi pohled spočinul na něčem jiném - na stříbrném řetízku s několika přívěsky. Ano, byl to náhrdelník od Louise, který mi koupil na večírek. A včera jsem si ho chtěla vzít, jenže pak přišel Harry a... já na to nějak zapomněla. Ach jo, a to byl tak pěkný.

"Lásko, kde jsi? Ty jsi mi zase někam utekla..." zavolal Harry dost hlasitě, takže to bylo stoprocentně slyšet až dolů. No, stejně to klukům o nás dvou už asi řekl.

"Tady jsi, Claire!" otevřel dveře. "Proč mi to pořád kazíš? Chtěl jsem ti přinést snídani do postele" povzdychl si, ale uličnicky se přitom usmíval. Je tak sladký.

"Harry... ty jsi tak hodný" vtiskla jsem mu pusu a sledovala jeho překvapený výraz, protože jsem tam byla stále nahá. Vypadal, že by nejradši pustil ten tác se snídaní na zem a vrhl se na mě, ale já se sladce usmála a začala se oblékat. Teda, spíš jsem na sebe hodila spodní prádlo a jedno volné tričko. "Tos ani nemusela..." komentoval to Harry, na což jsem se jen ušklíbla a s již větší chutí, protože mi už nebylo tak špatně, jsem se pustila do müsli s mlékem.

Po snídani jsem se už cítila daleko lépe, takže jsem se konečně odhodlala sejít dolů ke klukům. Všichni se na mě už potutelně usmívali, takže mi bylo jasný, že už vědí všechno.

"Dobré ráno! Tak jak ses vyspala?" smál se na mě Niall, zatímco do sebe cpal svého pátého muffina.

"Krásně, děkuji za optání" zakřenila jsem se na něj. "Doufám, že tady pan Styles nezabíhal do detailů, přece jenom preferuju zachování určitého soukromí." našpulila jsem pusu a zamrkala.

"Právě že pan Styles nám neřekl skoro nic, žádné pikantní detaily, žhavé novinky, intimní informace, nic! Jako bychom byli novináři." hrál své rozhořčení Liam, zatímco my jsme se mu smáli. "A kde je vlastně teď?" zasekl se potom.

"V koupelně."protočila jsem oči v sloup. "Ty jo, já jsem po včerejšku jak přejetá parnim válcem, už nikdy nebudu pít alkohol" povzdechla jsem si jako po každé párty.

"Tak se pojď projít, to vždycky pomůže" ozval se konečně Louis. A měl úplnou pravdu. Procházka byla mou ranní záchranou po každé propařené noci.

"Tak jo, jdeme?" zdvihla jsem se s úsměvem od stolu.

"Jo, klidně, jen jsem myslel, že se nejdřív budeš chtít obout."ironicky poznamenal s pohledem na růžové chlupaté ponožky, které jsem měla na nohou.

"A jo, to bych mohla. Teda spíš měla, protože jinak by ses za mě na ulici styděl"poznamenala jsem nevrle, protože mě pořád bolela hlava a vůbec se mi nechtělo zpátky do patra pro boty.

"Ne, nestyděl, jenom by nejspíš první kolemjdoucí zavolal do blázince, ať si pro tebe přijedou. Takže když se obuješ, bude to pro tvé vlastní dobro" ušklíbl se.

"Ach jo, když mě se tak nechce chodit po schodech..." bručela jsem ještě.

"Nemusíš po schodech, myslím, že máš jedny u bazénu. Teda, pokud Zayn nezačal nosit lodičky a nešel se právě vykoupat" řekl, na Louise až trochu moc vážně.

Sakra! Já hovado jsem si je taky nemohla vzít dovnitř. Byly promáčené a špinavé až hrůza. "Promiňte, botičky" hlesla jsem a dala jim pusu, ačkoli jsem měla pocit, že bych se spíš měla omluvit někomu jinému.

Skočila jsem si pro svoje baleríny a mokré lodičky jsem jen narychlo vysušila novinami a trochu je očistila, aby na mě Louis nemusel čekat.

Nevím jak je to možné, ale když jsem byla s Louisem, úplně mě přestala bolet hlava. Nejprve jsme šli do parku a cestou obhlédli, jestli nikde nejsou paparazzi. Pořád jsme se něčemu smáli, mluvili jsme o všem možném, jen ne o včerejšku. Pak se Louis najednou rozběhl a já se přidala, oba jsme se smáli těžko říct čemu. Bylo krásné počasí, už nám bylo dobře, nikde žádný novinář a byli jsme spolu. Pak mě Louis povalil do trávy a sám si sedl vedle. Chvíli jsme se ještě smáli a pak bylo chvíli ticho, než promluvil.

"Takže ty chodíš s Harrym?"

"No, asi už to tak vypadá" zasmála jsem se šťastně.

"Já vím." povzdechl si a já jen taktak zadržela poznámku "Tak proč se ptáš?"

"Ale prosím, Kláro, dávej si na něj pozor, hlídej si ho. Slib mi to, prosím. Slib, že se od něj nenecháš podvádět. Že ho nenecháš, aby ti ublížil" říkal mi naléhavě a náhle vážně.

"To si zkusí, mě podvádět" se smíchem jsem pohodila hlavou, ale Louis ze mě nespouštěl svůj vážný pohled.

"Slibuju, nenechám se jím napálit" uklidňovala jsem ho. "Proč to po mně vlastně chceš?"

"Tak... prostě, já tě jenom nechci vidět nešťastnou." řekl tiše a smutný pohled měl upřený k zemi.

Sedla jsem si vedle něj a objala ho kolem ramen. "Neboj se o mě, já si ho ohlídám."

Chvíli jsme tam jen tak seděli, najednou oba smutní. Nebo oba... ve mně by se nejradši všechno radovalo, ale on byl smutný. A já nemohla být veselá, když on se ani neusměje. Jeho smutek byl pro mě stejně smutný jako pro něj a jeho bolest bolela i mě. Všechno jsem prožívala s ním. A jinak jsem to nechtěla, protože... jsem ho svým způsobem milovala.

"Neboj, já se s tebou kvůli Harrymu bavit nepřestanu..." špitla jsem a políbila ho na tvář. Usmál se a upřel na mě ty své modré oči, co se mi z nich vždycky podlamovaly kolena.

"Vážně? Opravdu se na mě nevykašleš? Ani když ti to Harry přikáže?"

"Co mi má co Harry zakazovat, mám snad vlastní hlavu, ne?" usmála jsem se na něj povzbudivě.

"To jsem rád... Je to můj nejlepší kamarád a položil bych za něj život. Ale stejně mě někdy štve. Vlastně docela často." zasmál se zase a já byla ráda, že už se mu zase vrací dobrá nálada.

Vraceli jsme se už volnou chůzí, a s každým slovem se Louis zdál veselejší. Když už jsme byli u domovních dveří, vzpomněla jsem si, že jsem mu ještě něco chtěla.

"Jo, a víš jak jsi včera zpíval tu písničku? Look after you?"

Přikývl a smutně se usmál.

"Chtěla jsem ti jenom říct, že jsi jí zpíval úžasně. A taky, že ti děkuju, protože to je moje oblíbená." řekla jsem mu rozzářeně.

"Díky. Já vím, že je tvoje oblíbená." a po chvíli rozpačitého mlčení dodal "Proč myslíš, že jsem jí taky zpíval?"


Tak jsem se zase nějak rozepsala, tak jestli to někdo přečtete, tak zanechte komentář. Děkuju
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama