The One I Want to Take - 12.DÍL

11. června 2012 v 20:22 |  One Direction ff

Nikdy jsem nevěřila, kolik se toho může stát za jeden jediný týden. Ještě před pár měsíci bych se každému vysmála, když by mi říkal, co mě v blízké době čeká. A zvlášť, když by řekl, že budu kamarádit s One Direction. A teď jsem tu seděla u okna do zahrady, na krku řetízek od Louise, na prstě prstýnek z bílého zlata od Harryho a zdola slyšela kluky, jak na sebe pokřikují.

Museli dnes zase na nějakou zkoušku, takže se Niall nestíhal pořádně nasnídat, Zayn nebyl pořád spokojený se svým účesem, Louis nemohl najít druhou ponožku a Harry ještě spal. Jediný Liam byl připravený vyrazit, opíral se o dveře u předsíně a marně se snažil donutit kluky k odchodu.

"Claire! Díkybohu! Pojď mi pomoct je nahnat do auta!" vrhl na mě tak zoufalý pohled, že jsem se rozesmála.

Zmonitorovala jsem situaci a rozhodla se začít u Nialla, kterému jsem nekompromisně vytrhla z ruky misku a místo toho mu vrazila celou krabici jeho oblíbených "snídaňových" cereálií.

"A sypej do auta, jinak se z vás už Liam zblázní." rozkázala jsem a povzbuzena prvním úspěchem jsem se vrhla na Zayna. Opřela jsem se o zrcadlo tak, aby na něj neviděl a spustila. "Tyjo, tobě to dneska nějak sluší. To bude těma vlasama, máš je dneska fakt luxusní. A víš, že máte v autě nově nainstalované zrcadlo?" sledovala jsem jeho nadšený výraz a v duchu se smála. "Ale možná už to místo u zrcadla zabral Niall..." víc jsem říkat nemusela. Se slovy "Ne, tam sedím já!" vystřelil od zrcadla a spěšně se obouval.

Dál jsem zamířila k Louisovi do pokoje.

"Loui, já myslím, že červená a zelená je vážně moc hezká kombinace barev" řekla jsem a s milým úsměvem mu podala jednu zelenou ponožku, která se válela na zemi a vypadala docela čistě. Oblékl si ji, chvíli si ji prohlížel, jak vypadá dohromady s tou druhou červenou, pak na mě mrkl a se slovy "Máš mě na svědomí" a vyrazil dolů k autu.

"Harrolde vstávat!!!" třískla jsem do dveří od Harryho pokoje.

"Tomu říkám romantické probuzení vlastní přítelkyní..." ozvalo se z pokoje.

"A dělej, kluci už čekají v autě!" dodala jsem pobaveně.

"Ježiš! Nestíhám, kde mám kalhoty?" ozvalo se vyděšeně, takže jsem si povzdychla a vešla do pokoje, abych našla Harrymu kalhoty.



Do studia jsme přijeli jen s půlhodinovým zpožděním. Cestou jsem byla podrobena Niallovými cereáliemi, málem prokleta Zaynem, který marně hledal v autě zrcadlo, Louis pro změnu celou cestu pochyboval o mých stylistických schopnostech a Harry mě jen provrtával předstíraně nenávistným pohledem. Jediný Liam mi poděkoval.

Seděla jsem opodál na malém gaučíku a poslouchala kluky, jak zpívají, když ke mně přistoupil nějaký kluk a slušně se zeptal, jestli si může přisednout. Byla jsem ráda, protože mě už poslouchání pořád těch samých písniček dokola začínalo nudit. Představil se jako Paul a prý tu dělá jako brigádu pomocného zvukaře. Povídali jsme si docela dlouho, zaujal mě hlavně tím, že studuje na zubaře, což je mně, jakožto budoucí medičce, docela blízký obor. Ale neušlo mi, že jeho asi zajímám nejen kvůli podobným zájmům. Ani jsem si nevšimla, že kluci už skončili a postřehla jsem to teprve, když mi někdo dal pusu na tvář.

"Čau lásko" řekl Harry nápadně.

"Ahoj" řekla jsem ledabyle a pokračovala v rozhovoru s Paulem.

"Miláčku, už pojedeme." ozval se Harry znova.

"Ach jo" komentovala jsem to zklamaně. "Paule, my už musíme jet, ale když tak se mi někdy ozvi a můžem někam zajít, jo?" usmála jsem se na něj povzbudivě.

Sotva jsme vyšli z budovy, spustil Harry. "Zlato, proč mi to děláš? Jakmile tě nechám chvíli bez dozoru, už se s někým seznamuješ a pak si s ním ještě přede mnou domlouváš rande?"

"Proboha uklidni se, vždyť jsme si jen povídali. Na rozdíl od tebe se já s nikým nelíbám na potkání." zasyčela jsem.

"No ale neměli jste k tomu daleko, myslíš, že jsem si nevšiml, jak ti visí na rtech?" vztekal se Harry.

"Hele Paul je jenom kamarád, náhodný konverzující, spolusedící na gauči, ukracovač dlouhé chvíle. Říkej si tomu, jak chceš, ale pořád to nebude nic víc než tohle." odsekla jsem mu já. "A nežárli! Nemám to ráda!" dodala jsem ještě.

"Ty ses seznámila s Paulem?" vložil se do rozhovoru Louis a já mu za to byla vděčná.

"Jo, vy se znáte?" podivila jsem se.

"No, tak trochu. Je to přítel Eleanořiny nejlepší kamarádky"usmál se na nás oba. Aha, zadaný, nemohla jsem potlačit tu trochu zklamání. Je to příjemný pocit, že se někomu líbíte. Ale Harry se dokonale uklidnil a bylo vidět, že se mu ulevilo.

Večer, když jsme s Louisem koukali na náš oblíbený seriál, zatímco Harry nám dělal večeři, jsem se teprve odvážila zeptat. "A kde vlastně Paul bydlí?"

Zajímalo mě to, protože jsem s ním chtěla skutečně někam vyrazit, třeba i s jeho holkou a El, ale hlavně aby si Harry zvykal. Ale Louisova odpověď mě dokonale překvapila.

"Já nevím, já ho neznám." řekl samozřejmě a hleděl na mě s šibalským úsměvem.

"Cože? Vždyť si říkal..." byla jsem naprosto zmatená.

Louis se zadíval do země a chvíli mlčel. Pak zdvihl pohled a oči upřel do těch mých.

"A ty si myslíš, že bych byl schopný dál poslouchat, jak na tebe Harry řve?" řekl a v jeho obličeji se objevil bolestný výraz.


S tímhle dílem jsem nakonec nečekaně spokojená, protože jsem si pořád nějak nebyla jistá, jak to napsat.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama