The One I Want to Take - 1.DÍL (1D ff)

25. května 2012 v 15:10 | Sasanna |  One Direction ff

Nevím, do jaké míry se mi to povedlo, ale byla bych ráda, kdyžby to fanynky One Direction braly jako jednu další ff na pokračování, ačkoli původně to bylo zamýšleno jako "psychologický román" ( :-D ) o úplně jiných lidech. Ale ježto chci slyšet nějaké názory, dosadila jsem do děje členy One Direcion, kteří mě občas inspirovali jak svými výroky, tak svou hudbou.



" Kláro, nech už toho počítače a pojď mi pomoct s večeří!" křikla na ní mamka, zatímco její dcera jen neochotně zavírala e-mail s rozepsaným dopisem. V angličtině! Ano, byla to jen hloupá sázka, ale po úspěšné maturitě bylo Kláře jaksi jedno, kolik dopisů v angličtině bude muset ještě sesmolit. S angličtinou sice neměla větší problémy, ale když už něco psala, chtěla mít dokonalý styl, takže každou jednoduchou větu stejně třikrát kontrolovala a ověřovala v nejrůznějších slovnících.

"Komu to pořád píšeš?" vyzvídala hned mamka.

"Ale, vsadila jsem se, že když odmaturuju z angličtiny, napíšu děkovný dopis One Direction, ne že bych je nějak žrala, ale je fakt, že mi s angličtinou pomohli" zasmála se Klára. "A když jsem odmaturovala, a to dokonce za jedna, tak se z toho jen tak nevykecám"

"Hm, tak aspoň si pocvičíš angličtinu" škodolibě se ušklíbla mamka a pokračovala v krájení rohlíků.

"No já jen doufám, že když jsou to Britové, že mají také britský smysl pro humor... Aby se, nedej bože, neurazili." posměšně dodala Klára.

"No jak tě znám, tak to bude asi ironický, ne-li sarkastický dopis plný černého humoru. Tak to hlavně nepřeháněj, jsou to hvězdy, nejsou na to zvyklí."

"Tak si zvyknou!" pohodila Klára ledabyle hlavou, namazala poslední rohlík, který vzala do zubů, zatímco ruce si zaměstnala hrnkem s čajem a talířkem zeleniny a zamířila zpátky k počítači.

Asi za hodinu byla s dopisem konečně spokojená - vytříbená angličtina spolu se sarkastickými poznámkami tvořily skutečně dokonalý celek. S hrdým úsměvem na rtech e-mail přeposlala kamarádům, jako důkaz splnění sázky a nakonec jej poslala těm, pro koho ho psala. Ne, nečekala odpověď, ale přesto měla zvláštní pocit, že by bylo fajn, když by odepsali, když by si s nimi mohla psát nebo dokonce - ale na to si snad netroufala ani pomyslit - dokonce kamarádit.

Ráno spolu s modelovými otázkami k přijímacím zkouškám otevřela také mail, ačkoli, jak už jsem řekla, nečekala odpověď, trocha zklamání se jí přece jen nevyhnula. Celé dopoledne věnovala učení a až krátce po poledni opět otevřela svojí e-mailovou schránku. Hele, oni odepsali.

"Stejně tomu nejspíš nebudu rozumět..." pomyslela si Klára a, jak bylo jejím zvykem, zdvihla obočí, přimhouřila oči a začala číst. Z toho, co vyrozuměla (a šlo to lépe než čekala), bylo jasné, že je její dopis pobavil a zaujal, na konci bylo dokonce připsáno, že se těší na odpověď. Také je zajímalo, odkud je (jéje, to zřejmě zapomněla napsat) a (dosti sebestředně) jaká je její nejoblíbenější písnička od jejich skupiny.

Okdud je, to byla snadná odpověď. Ale vymýšlet odpověď na druhou otázku jí už dalo zabrat, aby to nevyznělo urážlivě, ale zároveň jim to příliš nehladilo jejich ego. Na konec dopisu připsala podtrženě "Call me Claire - it´ s better, then if you are mangling my name so hardly", protože v jejich dopise bylo místo "á" jakési podivné písmeno, za ním smajlík a hned za ním úvahy, co to je za jméno. Kromě toho do závorky připsali poznámku, že by tak nepojmenovali ani psa. (No, museli jí ten její humor taky nějak oplatit) Přestože měla mail napsaný během půl hodiny, s odesláním si počkala. Nechtěla, aby si mysleli, že kvůli nim vysela na mailu celý den a noc. Na to byla moc hrdá.

Asi týden si s nimi psala a s každým dalším dopisem jí přišli ještě víc fajn. Bylo jí jich svým způsobem líto, měla pocit, že jim sláva sebrala mládí a svobodu. Ona sama by si takový život nedokázala představit. Představovala si jednoho po druhém, jaké měli asi sny a přání, než se stali slavnými. Byli mladí, pořádně se snad ani nerozmysleli, jestli to tak opravdu chtějí. A teď už se vrátit nemůžou. Přišlo jí strašné, že nemůžou jít po ulici bez ochranky, nemůžou si jít večer někam sednout, pískat na holky, opít se a zpívat na ulici, ráno se neučesat, v baru líbat pět holek za večer... A vlastně co jí přišlo nejhorší bylo, že nemůžou studovat. Klára nyní žila jen pro to, že v září (jestli udělá přijímačky) nastoupí na lékařskou fakultu. Celý život snila o tom, že bude slavná lékařka, třeba kardiochirurg, nebo že se dostane do vědy a vynalezne nějaký lék nebo novou metodu léčby. Ano, vždycky jí třeba bavilo hrát divadlo, ale když si představila, že by se měla najednou stát slavnou herečkou a vzdát se všeho jiného, zřejmě by slávu a peníze odmítla a šla dále svou cestou k medicíně. Ale když by jí tuto nabídku dali v patnácti, jako klukům, asi by ji přijala. Ne, prostě jí jich bylo nesmírně líto.

Psala si s nimi o všem, i tyhle myšlenky jim psala. V mnohém jí dávali za pravdu. Ale asi po deseti dnech, když otevřela e-mailovou schránku, tak tam nebyl jeden dopis, ale tři. Od Luise, Nialla a Liama zvlášť. Že prý se dohodli, že jí budou psát každý za sebe.

Takže fajn, asi jsem povýšila na jejich "něco-jako-kamarádku"... Všem jsem odepsala ještě ten den, a ještě ten večer jsem tam už měla odpověď. Od Luise. Psali jsme si pak pořád. Každý den, asi měsíc. Pochopitelně, že ne jen s Louisem, ale přesto jsem měla pocit, že s Louisem je naše kamarádství jiné, hlubší a krásnější.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Adu Adu | 28. května 2012 v 22:20 | Reagovat

Píšeš moc hezky :))

2 Sasanna Sasanna | 4. června 2012 v 21:34 | Reagovat

Děkuju =)

3 Dottie Dottie | Web | 10. června 2012 v 18:54 | Reagovat

Děkuju za komentář.
První díl se mi teda líbí moc a určitě si přečtu další ;).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama