Květen 2012

Degradace...

25. května 2012 v 17:10 | Sasanna |  Cosi jako deníček
Ach jo, dnes mě zase šokoval přístup dnešních lidí. Já vím, jsem asi naivní a jsem taková ta věčná idealistka a snílek, ale... Dneska jsem šla k doktorce a vidím od Tesca jít starou paní, táhnoucí se s dvěma taškama a ještě takovou tou taškou na kolečkách. Šla sice jiným směrem než já, ale pochopitelně jsem se jí nabídla, že jí s tím pomůžu. Ačkoli byla očividně ráda, zpočátku se tvářila tak hrozně nedůvěřivě, měřila si mě očima jako nějakou zlodějku. Pomohla jsem jí s tím až domů, paní nejspíš teprve u domovních dveří uvěřila, že opravdu nejsem ani zlodějka ani podvodnice a že jí ani nevpadnu vydrancovat byt, jakmile vyndá klíče.
Ale je smutné, že dnes už lidi, když jim někdo nabídne nějakou pomoc bez touhy po odměně, automaticky očekávají, že to je podvodník. Proboha, vždyť dřív bylo naprosto normální, že někdo třeba i pozval neznámého člověka domů. Chápu, že dneska je nutné všechno prověřovat, ale musím přiznat, že mi to bylo docela líto.

The One I Want to Take - 3.DÍL (1D ff)

25. května 2012 v 15:56 | Sasanna |  One Direction ff

Měsíc. Celý měsíc už znám One Direction. S Louisem jsme skutečně nerozluční kamarádi, říkáme si všechno. Jen naše setkání s Harrrym jsem mu zatajila. A vlastně jsem ho zatajila i sobě, pohřbila jsem ho někde hluboko ve svém nitru a snažila se na něj zapomenout. Ale Louis měl pravdu. Neměla jsem se s ním seznámit. Párkrát mi napsal, ale já vždy odepsala jen úsečně nebo vůbec, prostě jsem nechtěla myslet na kluka, který je slavný, bohatý, anglický a žije v úplně jiném světě než já. Ale to Louis vlastně taky, ale prostě ten mi byl nějak bližší. nevím, jak bych náš vztah popsala. ne, to už nebylo kamarádství, to bylo... snad sourozenectví. Nebo spíš cosi přesně mezi kamarádstvím, sourozenectvím a... láskou. Ano, i ta tam byla, láska mezi mužem a ženou, normální milenecká láska, ačkoli jsme se jí oba v sobě pokoušeli utajit. Myslím, že jsme to oba cítili, ale ani jeden jsme to nechtěli přiznat a zkazit tím naše přátelství. Dokud nepřišel ten den, který změnil od základů náš vztah a vlastně... celý náš život.

Již před delší dobou jsem Louisovi říkala o své lásce k Anglii a všemu britskému a mé touze jednou tam žít, ale nenapadlo mě, že splnění mého snu vezme do svých rukou. No zkrátka mě pozval na prázdniny na měsíc do jejich společné vily. Od Harryho zřejmě již žádné nebezpečí nečekal nebo spíš stejně neměl jinou možnost, než mě ubytovat u nich v domě.

Louis do mě prostě viděl, věděl, proč ještě přemýšlím, jestli přijedu nebo ne. Ani ne za týden mi přišel poštou dopis a v něm byla letenka a u ní lístek "Ber to jako dárek k narozeninám, s láskou tvůj Louis". Opravdu jsem nevěděla, jak mu za to poděkovat, jen jsem se rozplakala a nejradši bych ho už mohla obejmout. A tak se stalo, že jsem za pár dní seděla v letadle do Londýna a ani nevěřila svému štěstí. A také tomu, co všechno může zavinit blbá sázka, a v duchu jsem děkovala kamarádům ze školy, kteří mě k tomuto počinu vyhecovali.

Tak nádherné obětí, jako bylo to Louisovo po mém příjezdu, jsem ještě nezažila. Nemohla jsem si pomoct, ale nejradši bych ho hned políbila. Jenže z jedné strany na mě hleděly vyzývavě oči Harryho, z druhé záštiplně ty Eleanořiny a ze třetí se na nás vrhli paparazzi jako hejno supů. Objala jsem se se všemi včetně Eleanor, která na mě sice stále hleděla s podezřením, ale zdálo se, že i my dvě spolu vyjdeme lépe než dobře. Ale již cestou z letiště jsem si všimla, že zatímco Louis se pachtí s mým kufrem, Harry dosti suverénně zaujímá místo po mém boku. Nenápadně se na mě usmál a pak špitnul "Dík za tu lež s webkou, zachránila jsi mi život" A já se zasmála a sklopila oči, protože jsem si nějak nemohla pomoct, ale ten jeho úsměv mi znova připomínal všechno, co jsem chtěla vytěsnit z paměti. A bylo mi už tehdy jasné, že tohle léto bude nezapomenutelné.

Vila byla úžasná. Bazén, zahrada, sauna, nádherný pokoj... Nemám slov vypovědět jak krásně zařízené to tam měli a jaké pohodlí vila poskytovala. S Louisem jsme se sblížili, jestli to vůbec jde, ještě více, zato s Harrym jsme zůstávali jaksi v ilegalitě. Byl to zvláštní, tajemný a nesmírně vzrušující vztah. Nikdy jsme si neřekli, že k sobě něco cítíme, ale kdykoli jsme se viděli, tak jsme se navzájem propíjeli očima, když jsme se míjeli, naše ruce se letmo zapletly a měla jsem pocit, že ho potkávám i na těch nejneočekávanějších místech. S Louisem jsme o sobě věděli snad úplně všechno, měli jsme stejné zájmy, vkus i chutě. Smáli jsme se stejným věcem a voněly nám ty samé vůně. O Harrym jsem nevěděla skoro nic, kromě toho, co jsem věděla z médií a od Louise - totiž že má velkou slabost pro dívky. Ale přesto jsem měla pocit, že jeho cit ke mně je něco víc než běžný flirt, už proto, že ho to drželo dost dlouho a že, pokud vím, za tu dobu co mě zná, neměl ani jednu holku.

Prvních pár dní jsme se seznamovala s Londýnem, kluci mě vzali na všechny památky a zajímavá místa a na třetí večer v Anglii jsme naplánovali velkou uvítací párty. Louis mě dokonce vzal do Harrods, abych si vybrala nějaké hezké oblečení a boty na svou oslavu. Ani jsem nevěděla, že existují tak drahé butiky, kterými mě protáhl. Nakonec jsme společně vybrali hříšně drahé šaty a nádherné boty. Raději jsem nekoukala, kolik peněz tam Louis nechal, ale vypadal jako by mu nic nemohlo udělat větší radost než nakupovat mi oblečení. Pak mě vzal ještě do nějaké luxusní bižuterie, kde mi vybral krásný náhrdelník. Když mi ho zapínal, připadala jsem si jako princezna a když jsem pak pohlédla do zrcadla a na své hrudi uviděla ten šperk, jehož cena se pohybovala v kategorii menšího auta, mylsela jsem, že už nemůžu být šťastnější. Přišlo mi naprosto přirozené, když jsem kolem svého pasu ucítila Louisovi ruce. Jen moment jsem si ještě užívala ten krásný pocit, než jsem se už neudržela, otočila se a objala ho. Bylo to asi naposledy, co jsem dokázala naprosto vypustit z hlavy Harryho. Bezmyšlenkovitě jsem své rty přitiskla na ty jeho, které mi mé polibky vášnivě opětovaly. Asi jsme tam tak stáli docela dlouho, ale právě to je ta výhoda luxusních obchodů. Personál je zcela profesionální a trpělivý. A navíc tam nepouští paparazzi. Je to zvláštní, ale nebyl to Harry, na koho myšlenka mě přinutila se odtáhnout. Byla to myšlenka na Eleanor. Najednou mě to bodlo u srdce, ten pocit viny a zároveň ublíženosti. Cítila jsem se Louisem tak nějak podvedená. Ačkoli můj předchozí vztah k Eleanor nebyl nic moc, najednou jako by se cosi prolomilo. Ani nevím proč, ale od téhle chvíle jsem jí brala jako sobě rovnou, jako holku se stejnými problémy jako mám já, jako přítelkyni.

Odtáhla jsem se od Louise a trošku provinile sklopila pohled na stranu. Beze slova zaplatil náhrdelník a až když jsme vyšli z obchodu, tak jsme se na sebe podívali a oba se usmáli. Nemusel mi říkat, abych o tomhle před Ell nemluvila, a ani on se o tom už nikdy nikde nezmínil.

Až když jsme se vrátili a já si sundávala náhrdelník, všimla jsem si u zapínání dvou malých přívěsků, zcela jistě přidaných až při jeho koupi. Šlo o dvě malá písmenka na koncích řetízku, která se, zapnutím náhrdelníku, k sobě přiblížila a navzájem se do sebe zaplétala. Ta písmenka byla L a K.

Mé sny a přání

25. května 2012 v 15:42 | Laura |  Cosi jako deníček
Takže zde je několik mých předsevzetí, která si s oblibou dávám, neboť jsem typický příklad člověka žijícího budoucností:
1. Dostat se na medicínu, pokud možno 2. lf
2. Zhubnout 15 kg
3. Naučit se perfektně anglicky (už se na tom pracuje asi 15 let =) )
4. Najít si přítele =D (ale to také nebude lehké)
5. Tak nějak se psychicky "harmonizovat"

Přijímám všechny rady, jak se těmto cílům třeba jen přiblížit =)

The One I Want to Take - 2.DÍL (1D ff)

25. května 2012 v 15:11 | Sasanna |  One Direction ff

Dostala jsem od rodičů web kameru. Měla jsem z ní skutečně radost, ačkoli jsem jí neuměla používat a nevěděla jsem ani, jak jí zapojit. A co dělat, když si nevím rady? Napsala jsem Louisovi. Odepsal hned vzápětí a s jeho pomocí a pomocí návodu psaného jakousi uzbekistánštinou jsem kameru připojila. A tak Louise napadlo ji hned vyzkoušet. No pochopitelně, že jsem se zkrášlila jak jen to šlo.

"Ahoj, Loui" špitla jsem nesměle, když jsem mu na webce poprvé pohlédla do očí.

"Ahoj Claire" vypadal, že v nejbližší chvíli omdlí a pak začal teatrálně lapat po dechu. "Taky-si-mohla-říct-že-jsi-tak-krásná!" vykřikl a pak jsme se oba rozesmáli.

"Hej, ale ne, fakt sem si myslel, že nebudeš tak hezká, když jsi nám neposílala fotky, jako to dělají ostatní holky. A taky když jsi tak chytrá, vtipná a milá, tak jsem myslel, že už bys byla moc dokonalá, kdybys k tomu byla ještě hezká." zasmál se zase.

"Jé, moment, tak to se jdu podívat" ozval se náhle z Louisova počítače jiný hlas. Hezký hlas. Hluboký, příjemný. Ale já už jsem jenom viděla Louisův naštvaný výraz upřený kamsi na stranu a pak už jen tmavou obrazovku. Odpojil se. Za chvilku mi přišel e-mail, omlouval se mi za odpojení. Psal, že nechce, aby mě Harry viděl. V podstatě by se dalo říct, že Louis na Harryho žárlí. Psal, jak vždycky přijde a každou holku mu sebere, chvíli si s ní hraje a pak jí nechá, každou kamarádku mu svede a ona se s ním pak už nebaví... ale jak ho má stejně pořád rád. Jo, nejlepší kámoš, ale Louis na to pořád jen doplácí. A že o mě nechce přijít, nepřeje mi, aby mě Harry zranil, a tak že bude lepší, když se s ním nebudu vídat. "Jen co odejde, zavolám Ti, vydrž tak 20 minut, prosím."

Ani ne za čtvrt hodiny mi Loui opravdu zavolal. Vypadal docela smutný, ale brzo se rozveselil, když jsem ho ujišťovala, že je mi o dost sympatičtější než Harry. Povídali jsme si dlouho, smáli jsme se skoro pořád, než se z místnosti, ve které Louis seděl, ozvalo "Ahoj, tak už jsem tady". Na to se Louis urychleně rozloučil a vypnul webkameru.

Za necelých čtrnáct dní se z nás stali kamarádi na život a na smrt. Věděla jsem o něm snad všechno. Když bych byla svině, prodala bych informace novinářům, ale Louis věděl, že bych radši zemřela, než zradila něčí důvěru. Během těchto krásných dní našeho raného přátelství se Louis opět dal dohromady se svou bývalou přítelkyní Eleanor a vypadal naprosto šťastný. Bylo krásné vidět jeho rozzářené oči, když o ní mluvil jako o nejkrásnější a nejmilejší holce na světě. Dřív se prý spolu pořád hádali, ale teď jakoby se vše obracelo k lepšímu a Louis tvrdil, že to je určitě kvůli mně. Byl jako můj bratr a lásku jsem mu nesmírně přála.

Večer jsem jako obvykle čekala, až se Loui připojí, již jsem byla nervózní, když se konečně ohlásil. Ihned jsem zapnula webku, ale když jsem pohlédla na obrazovku, pěkně jsem se lekla. Místo milých modrých očí na mě hleděly oči zářivě zelené.

"Hi, well than... You ´re the girl, Louis doesn ´ t want me to look at." zasmál se Harry.

"Yeah, but I´ ve got a feeling, that he banned you to chat with me. " usmála jsem se sladce.

"Noo, to je sice pravda, ale teď odešel na večeři." zasmál se znova. "Chtěl jsem tě jenom vidět, abych pochopil, proč mi tě Loui tak tají. A už mi došlo, jak je Louis... lakomý! Chce tě jen pro sebe, a to má Eleanor!"

"Hm... A víš že mě prosil, abych s tebou nemluvila? Hele kde je ten Louis?" odsekla jsem mu a zatvářila se nanejvýš otráveně, ačkoli musím uznat, že to nebylo jednoduché, chovat se tak protivně k někomu tak hezkému a na první pohled sympatickému.

"Proč se pořád musíš ptát na Louise, Claire? Teď tu není a doufám, že se hned tak nevrátí. Chci tě poznat, zaujala si mě už tím prvním dopisem." a hluboce se mi podíval do očí, takže jsem si připadala naprosto bezbranná. Věděla jsem, že tím na jednu stranu podvádím Louise, který nechtěl, abych myslela na Harryho. Ale byla to moje blbost a já si za ní budu platit, ne Louis.

"No jo, ale co když já nechci poznat tebe a hned teď vypnu webkameru?" vyplázla jsem na něj jazyk.

"To neuděláš!" zasmál se. "To bych se asi zabil a ty bys mě pak měla na svědomí, a to bys nechtěla, ne? Navíc by tě pak moje fanynky nejspíš odpravily. A to bych nechtěl já, takže webku nevypínej pro dobro nás obou."

"Si nějak moc věříš, hele. Kdy přijde ten Louis?" nasadila jsem už pěkně navztekaný tón, ale Harrymu zřejmě neušlo, že byl jen hraný.

"To ti jako nestačím já, jo? A Louis si tě takhle zabral... To je nefér. Proč on má mít dvě holky a já žádnou?"

"Žádnou? A co ty Marry-Me a Love-You holky, ty ti jako nestačí?" rozesmála jsem se já.

"Hm, skvělý. Většiny z nich bych se dobrovolně nedotknul ani dvoumetrovou tyčí a stejně je musim objímat. Víš jak je to vyčerpávající? Já chci nějakou lepší, nějakou jinou než všechny ostatní, třeba takovou, jako jsi ty." ušklíbnul se.

"No ale taková je jen jedna... A co když ta tě nechce?" zadívala jsem se mu provokativně do očí.

"Jenom Louise?" zeptal se žárlivě a nečekaně vážně.

"No jasně, spolu s Eleanor jsme skvělá trojka." zasyčela jsem na něj provokativně a vzápětí se rozesmála jeho nejistému výrazu.

No povídali jsme si skoro hodinu, když se Harry najednou prudce otočil a vypnul obraz. Zvuk ale vypnout nestihl, takže jsem slyšela Louisovy kroky k počítači.

"Harry, ty si byl na mém počítači?" zeptal se podezřívavě.

"Ne, proč se ptáš?" slyšela jsem Harryho hlas.

"A proč je sakra zaplá webka? To nemůžeš nechat jednu jedinou holku na pokoji?" řval na něj Louis.

"Asi si to nechal zapnutý, pusinko. Radši si dávej pozor na paměť a neřvi na ostatní lidi" pitvořil se na něj Harry.

"Kláro! Jsi tam?" zavolal Louis. Rychle jsem se odpojila a počkala si až zavolá. A taky že za chvilku volal.

"Kláro! Já blbec tu nechal Harryho samotnýho u počítače, on ti volal viď?" vychrlil na mě rychle.

"Já... Co... Ne, nevolal. Proč by měl?" ani nevím, proč jsem to řekla, ale ta lež mi nějak sama sklouzla ze rtů. Jakoby se ve mně něco zlomilo, něco, co bylo vyhrazeno jen pro Louise, se najednou rozpůlilo. Připadala jsem si jako podvodnice a tak jsem hovor radši brzo ukončila s tím, že se mi chce spát. Neměla jsem ze dneška dobrý pocit, byla jsem skutečně roztržená na dvě strany a to jsem ještě nevěděla, jak dlouho budu muset v sobě tenhle pocit nosit.

The One I Want to Take - 1.DÍL (1D ff)

25. května 2012 v 15:10 | Sasanna |  One Direction ff

Nevím, do jaké míry se mi to povedlo, ale byla bych ráda, kdyžby to fanynky One Direction braly jako jednu další ff na pokračování, ačkoli původně to bylo zamýšleno jako "psychologický román" ( :-D ) o úplně jiných lidech. Ale ježto chci slyšet nějaké názory, dosadila jsem do děje členy One Direcion, kteří mě občas inspirovali jak svými výroky, tak svou hudbou.



" Kláro, nech už toho počítače a pojď mi pomoct s večeří!" křikla na ní mamka, zatímco její dcera jen neochotně zavírala e-mail s rozepsaným dopisem. V angličtině! Ano, byla to jen hloupá sázka, ale po úspěšné maturitě bylo Kláře jaksi jedno, kolik dopisů v angličtině bude muset ještě sesmolit. S angličtinou sice neměla větší problémy, ale když už něco psala, chtěla mít dokonalý styl, takže každou jednoduchou větu stejně třikrát kontrolovala a ověřovala v nejrůznějších slovnících.

"Komu to pořád píšeš?" vyzvídala hned mamka.

"Ale, vsadila jsem se, že když odmaturuju z angličtiny, napíšu děkovný dopis One Direction, ne že bych je nějak žrala, ale je fakt, že mi s angličtinou pomohli" zasmála se Klára. "A když jsem odmaturovala, a to dokonce za jedna, tak se z toho jen tak nevykecám"

"Hm, tak aspoň si pocvičíš angličtinu" škodolibě se ušklíbla mamka a pokračovala v krájení rohlíků.

"No já jen doufám, že když jsou to Britové, že mají také britský smysl pro humor... Aby se, nedej bože, neurazili." posměšně dodala Klára.

"No jak tě znám, tak to bude asi ironický, ne-li sarkastický dopis plný černého humoru. Tak to hlavně nepřeháněj, jsou to hvězdy, nejsou na to zvyklí."

"Tak si zvyknou!" pohodila Klára ledabyle hlavou, namazala poslední rohlík, který vzala do zubů, zatímco ruce si zaměstnala hrnkem s čajem a talířkem zeleniny a zamířila zpátky k počítači.

Asi za hodinu byla s dopisem konečně spokojená - vytříbená angličtina spolu se sarkastickými poznámkami tvořily skutečně dokonalý celek. S hrdým úsměvem na rtech e-mail přeposlala kamarádům, jako důkaz splnění sázky a nakonec jej poslala těm, pro koho ho psala. Ne, nečekala odpověď, ale přesto měla zvláštní pocit, že by bylo fajn, když by odepsali, když by si s nimi mohla psát nebo dokonce - ale na to si snad netroufala ani pomyslit - dokonce kamarádit.

Ráno spolu s modelovými otázkami k přijímacím zkouškám otevřela také mail, ačkoli, jak už jsem řekla, nečekala odpověď, trocha zklamání se jí přece jen nevyhnula. Celé dopoledne věnovala učení a až krátce po poledni opět otevřela svojí e-mailovou schránku. Hele, oni odepsali.

"Stejně tomu nejspíš nebudu rozumět..." pomyslela si Klára a, jak bylo jejím zvykem, zdvihla obočí, přimhouřila oči a začala číst. Z toho, co vyrozuměla (a šlo to lépe než čekala), bylo jasné, že je její dopis pobavil a zaujal, na konci bylo dokonce připsáno, že se těší na odpověď. Také je zajímalo, odkud je (jéje, to zřejmě zapomněla napsat) a (dosti sebestředně) jaká je její nejoblíbenější písnička od jejich skupiny.

Okdud je, to byla snadná odpověď. Ale vymýšlet odpověď na druhou otázku jí už dalo zabrat, aby to nevyznělo urážlivě, ale zároveň jim to příliš nehladilo jejich ego. Na konec dopisu připsala podtrženě "Call me Claire - it´ s better, then if you are mangling my name so hardly", protože v jejich dopise bylo místo "á" jakési podivné písmeno, za ním smajlík a hned za ním úvahy, co to je za jméno. Kromě toho do závorky připsali poznámku, že by tak nepojmenovali ani psa. (No, museli jí ten její humor taky nějak oplatit) Přestože měla mail napsaný během půl hodiny, s odesláním si počkala. Nechtěla, aby si mysleli, že kvůli nim vysela na mailu celý den a noc. Na to byla moc hrdá.

Asi týden si s nimi psala a s každým dalším dopisem jí přišli ještě víc fajn. Bylo jí jich svým způsobem líto, měla pocit, že jim sláva sebrala mládí a svobodu. Ona sama by si takový život nedokázala představit. Představovala si jednoho po druhém, jaké měli asi sny a přání, než se stali slavnými. Byli mladí, pořádně se snad ani nerozmysleli, jestli to tak opravdu chtějí. A teď už se vrátit nemůžou. Přišlo jí strašné, že nemůžou jít po ulici bez ochranky, nemůžou si jít večer někam sednout, pískat na holky, opít se a zpívat na ulici, ráno se neučesat, v baru líbat pět holek za večer... A vlastně co jí přišlo nejhorší bylo, že nemůžou studovat. Klára nyní žila jen pro to, že v září (jestli udělá přijímačky) nastoupí na lékařskou fakultu. Celý život snila o tom, že bude slavná lékařka, třeba kardiochirurg, nebo že se dostane do vědy a vynalezne nějaký lék nebo novou metodu léčby. Ano, vždycky jí třeba bavilo hrát divadlo, ale když si představila, že by se měla najednou stát slavnou herečkou a vzdát se všeho jiného, zřejmě by slávu a peníze odmítla a šla dále svou cestou k medicíně. Ale když by jí tuto nabídku dali v patnácti, jako klukům, asi by ji přijala. Ne, prostě jí jich bylo nesmírně líto.

Psala si s nimi o všem, i tyhle myšlenky jim psala. V mnohém jí dávali za pravdu. Ale asi po deseti dnech, když otevřela e-mailovou schránku, tak tam nebyl jeden dopis, ale tři. Od Luise, Nialla a Liama zvlášť. Že prý se dohodli, že jí budou psát každý za sebe.

Takže fajn, asi jsem povýšila na jejich "něco-jako-kamarádku"... Všem jsem odepsala ještě ten den, a ještě ten večer jsem tam už měla odpověď. Od Luise. Psali jsme si pak pořád. Každý den, asi měsíc. Pochopitelně, že ne jen s Louisem, ale přesto jsem měla pocit, že s Louisem je naše kamarádství jiné, hlubší a krásnější.